Tín

According to the Old English Dictionary:

tién, tén, týn teá (

tín

North.) ten. I. as an adjective with a noun uninflected, except in the Northern specimens:--Tín dagas, Bd. 1, 23; S. 485, 24. Ðis is ðara týn hída bóc, Cod. Dip. Kmbl. Decapoleas, Wrt. Voc. ii. 26, 14. Sume tén geár, Bt. 38, 1; Fox 194, 7. Týn þúsend (téno l teá ðúsendo, Lind.: tén þúsende, Rush.) punda, Mt. Kmbl. 18, 24. Gelíc ðám týn fǽmnum (téwm hehstaldum, Lind.: tén fémnan, Rush.), 25, 1. Mid týn (téum l ténum, Lind.: tén, Rush.) þúsendum, Lk. Skt. 14, 31. Týn (teá, Lind. Rush.) hreófe weras, 17, 12. Teá síðum, Lind. 15, 8. Fram wintrum ténum, p. 8, 4. Teá l téno hreáfo, p. 9, 8. Of téum hehstaldum, Mt. Kmbl. p. 19, 16. Teá monna látwu decanus, Rtl. 193, 19. II. used as a substantive and declined, nom. -e, gen. -a, dat. -um. (1) alone:--Ðá gebulgon ða týne (téno, Lind.: ténu, Rush.) hí, Mk. Skt. 10, 41. Ða hildlatan, týne ætsomne, Beo. Th. 5687; B. 2847. Týna ealdor decanus, Wrt. Voc. ii. 138, 4. Næs tó ánum dæge, ne tó fífon, ne tó týnum, ne tó twéntigum, Num. 11, 19. Aldormonn ofer téno decanus, Rtl. 193, 21, 19. (2) governing a genitive:--Gif ðǽr beóþ týn rihtwísra, Gen. 18, 32. Hæfde se ealwalda engelcynna týne getrymede, Cd. Th. 16, 24; Gen. 248. Nigon hund wintra hæfde and týne, 71, 3; Gen. 1165. II a. a set of ten:--Týnum and twéntigum on ánum inne ætgædere restan let them sleep by tens and twenties in one house, R. Ben. 47, 7. II b. the number ten:--Ðis tal under him hæfis óðer tal ðe tó ténum wið forecyme (a number that goes up to ten), Mt. Kmbl. p. 3, 20. Tele ðú óð ðæt ðú cume tó þrittiga, eft . . . tele óð týne (count up to ten), Lchdm. iii. 228, 2. [Goth. taihun: O. Sax. tehan: O. Frs. tian, tien: O. L. Ger. tén, teiu, tian: O. H. Ger. zehan: Icel. tíu.] tin

Related words: 316, 33. Mid tién bebodum, Past. 17; Swt. 125, 18. Tién ceastro