Steng

m. A stang (pole, stake, staff, cudgel, bar :-- Steng (stencg, stengc) vectis, Ælfc. Gr. 9, 28; Zup. 55, 10: Wrt. Voc. i. 26, 44. Stengc, 81, 29. Steng clava, ii. 104, 11: 14, 41: claumentia, 131, 55. Styng clava, i. 33, 60. Wið slege ísernes oððe stenges (stænges, MS. H.), Lchdm. i. 132, 4. Wið wunda som hý sýn of íserne, som hý sýn of stence (stæncge, MS. H.), 166, 10. Ðá hét se déma hí nacode gebindan tó ánum stænge, Shrn. 115, 13. Heáfod on steng (stipitem) ásettan, Bd. 3, 12; S. 537, 34. Stengcum fustibus, Hpt. Gl. 487. 48. Stencgum (stængum, Rush.), Mt. Kmbl. Lind. 26, 47. Stengum sudibus, Wrt. Voc. ii. 85, 53. Mid stengum ðyrscan, Shrn. 55, 10. Mid stearcum stengum beátan, Homl. Th. i. 428, 6. Hát wyrcean twegen stengeas (stengas, Hatt. MS.) of ðæm treówe ðe is haten sethim facies vectes de lignis sethim, Past. 22, 1; Swt. 168, 22. [O. H. Ger. stanga; f. fustis, vectis, contus: Icel. stöng; f. a pole.]